OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Čosi mohla naznačiť už minuloročná nebývalá koncertná aktivita FERMATY s Františkom Griglákom a Fedorom Frešom v zostave, čosi načrtla aj predvlaňajšia reedícia všetkých dosiek COLLEGIA MUSICA (so skvelým zvukom a sprznenými obalmi). I tak návrat Mariána Vargu na pódiá prekvapil – veď naposledy to bolo v tejto podobe na veleúspešnom turné pred dvanástimi rokmi. Všetko medzitým boli len sporadické polonávraty.
Malá odbočka: do vypredaného, búracími prácami načatého PKO som tentokrát kráčal s lístkami v ruke a veľkými očakávaniami. V hlave blikal flashback do skorého roku deväťdesiatehosiedmeho, keď som vtedy ešte jednorazový koncert COLLEGIUM MUSICUM absolvoval zvonku natrieskaného klubu, počúvajúc cez plechové dvere na vykladanie aparatúry...
Je stále zarážajúce, akú univerzálnu popularitu si COLLEGIUM MUSICUM udržuje. Akoby tomu tí traja páni ani neverili: strácajúci sa na skromne nasvietenom, obrovskom javisku vyzerali tak, ako rodičia členov mojej generácie na ceste z roboty. A predsa tu bol jeden rozdiel: Dušana Hájeka, ktorého vymeniť biznis za bubenícke paličky už zrejme prinútiť nejde, nahradil Martin Valihora, tridsaťtriročný absolvent Berklee College Of Music, jedno z tých tichých mien, ktoré Slovensko dalo svetovému jazzu. A s prvým, razantným úderom štartujúcim Bartókov „Mikrokozmos“, bolo jasné, že tento večer bude patriť štvorici, nie trojici muzikantov – a že bude skvelý.
Úžasný zvuk bol dokonca pomyselným piatym hráčom (Fedor Frešo nezabudol zvukárom explicitne poďakovať) a repertoár sa vracal presne tam, kam si publikum prialo. COLLEGIUM MUSICUM (vedome či nevedome) skladby vystavalo tak, aby každý z muzikantov dostal svoj nemalý priestor. Okrem obligátnych a až na Valihorovu opulentnú exhibíciu decentných sól, ktorými sa celá štvorica odprezentovala, bolo príjemné sledovať, ako sa ťažisko presúva – raz dominovali Vargove, ako vždy neskrotne poskakujúce tóny hammondiek, prekvapivo veľa priestoru dostal Frešo a o Griglákovej hre škoda strácať slová.
Prekvapením nebolo, že sa nehralo z dosiek mladších, než „Konvergencie“, no nečakané mohlo byť, že playlist pokryl takmer celú debutovú dosku, z ktorej až na „If You Want To Fall“ odzneli všetky skladby – „Hommage à J. S. Bach“ tentokrát koncert neotvárala, COLLEGIUM MUSICUM si ju nechalo až na potleskom vstoje vypytaný prídavok. Okrem spomínaných kompozícií odznela v plnom znení kultová „Šeherezáda“ (alebo „Suita po tisíc a jednej noci“ z už spomenutých „Konvergencií“) a „Burleska“.
COLLEGIUM MUSICUM opäť uchvátili svojou aj v svetovom meradle unikátnou mélange slovanskej melodiky (či už transformovanej do a Vargom opäť reinterpretovanej z diel Bartóka či Rimského-Korsakova alebo vlastnej) a rockového drivu, ktorému dodal Valihora svojou hrou ďalší mohutný energetický impulz. A i keď ste sa počas koncertu mohli neraz pýtať, či to Varga chcel zahrať presne tak, ako to zahral, vadilo to pramálo. Tí, čo prišli na COLLEGIUM MUSICUM, nemohli odchádzať sklamaní.
A ja si piateho júna mimoriadne rád dožičím repete.
Speak, Memory (2010)
Collegium Musicum '97 (1997)
Divergencie (1981)
On a ona (1979)
Continuo (1977)
Marián Varga & Collegium Musicum (1975)
Live (1973)
Konvergencie (1971)
Collegium Musicum (1971)
Hommage à J. S. Bach / Ulica plná plášťov do dažďa (SP) (1970)
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.